čtvrtek 30. června 2016

Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí - ukázka

Krásná obálka Michala Cihláře zdobí české vydání.
> literatura > knihy > Salman Rushdie > Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí

Víte, jaký je rozdíl mezi hodnými a zlými džiny? Jak dopadla jedna z největších diskusí mezi filozofy? A jak dopadne svět, který se řítí do apokalypsy? Mohou za toho Ifrítové, nebo někdo jiný? Meditace Salmana Rushdieho v nejnovějším románu Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí vám na tyto otázky (možná) odpoví. Zde je krátká ukázka:

Navzdory všemu, co bylo na toto téma napsáno, je o pravé povaze džinů, bytostí stvořených z ohně bez kouře, známo jen velmi málo. Vášnivě se diskutuje například o tom, zda jsou dobří nebo zlí, ďábelští nebo neškodní. Všeobecná shoda panuje v tom, že jsou rozmarní, náladoví a prostopášní, dokážou se velmi rychle pohybovat, měnit velikost i podobu a plnit smrtelníkům mnohá přání, pokud se jim zachce nebo jsou-li k tomu přinuceni, a že jejich pojetí času se zásadně liší od lidského. Neměli by být směšováni s anděly, přestože některé staré příběhy mylně tvrdí, že největším z džinů byl samotný Ďábel, padlý anděl Lucifer, syn Jitřenky. Dlouhá léta také panovaly dohady ohledně jejich příbytků. Část dávných příběhů hanlivě tvrdila, že džinové žijí mezi námi na zemi, v takzvaném „nižším světě“, v rozvalinách a na mnoha nečistých místech – na smetištích, hřbitovech, v latrínách, kanálech, a kdekoliv je to možné, na hnojištích. Podle těchto pomlouvačných klevet prý uděláme dobře, když si po každém styku s džinem řádně umyjeme ruce. Zapáchají a přenášejí nemoci. Nejvýznačnější vykladači však odedávna tvrdili to, co dnes již dobře víme: že džinové žijí ve svém vlastním světě, odděleném od toho našeho závěsem, a že tento „horní svět“, někdy nazývaný Parístán neboli Čarovná říše, je velmi rozsáhlý, přestože jeho povaha nám zůstává utajena.

Tvrdíme-li, že džinové jsou nelidsky krutí, neříkáme snad nic nového, ale lidé mají se svými kouzelnými protějšky společné alespoň některé vlastnosti. Například v otázce víry jsou mezi džiny stoupenci všech náboženství na zemi, ale existují i džinové bezvěrci, jimž připadá představa bohů a andělů stejně zvláštní jako lidské rase samotní džinové. A přestože jsou mnozí džinové amorální povahy, přinejmenším část těchto mocných tvorů zná rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi cestou pravé a levé ruky.

Někteří džinové umějí létat, jiní se plazí po zemi v podobě hadů nebo pobíhají jako obrovští psi, štěkají a cení tesáky. V moři a někdy i ve vzduchu na sebe berou podobu draků. Někteří z nižších džinů si při pobytu na zemi nedokážou uchovat svou podobu nadlouho. Tato beztvará stvoření někdy tajně pronikají ušima, nosem nebo očima do těl lidí a nějaký čas je obývají, než se jich nabaží a opustí je. Jejich hostitelé bohužel zaplatí za takovou zkušenost životem.

Džinové ženského pohlaví neboli džinky bývají jakožto ženské přeludy z ohně bez kouře ještě tajemnější, rafinovanější a nepřístupnější. Existují džinky líté a džinky láskyplné, ale je možné, že tyto dva různé druhy představují ve skutečnosti jeden a týž – že zuřivou duši dokáže uchlácholit láska a milující stvoření může podlé zacházení vyburcovat až k zuřivosti, jež je mimo chápání smrtelníků.

Toto je příběh o jedné džince, mocné princezně džinů, pro její mistrné ovládání blesku známé jako Princezna blesku, která před dávnými časy, ve dvanáctém století, jak bychom řekli my, milovala jednoho smrtelníka, o jejím četném potomstvu a o tom, jak se po dlouhé nepřítomnosti vrátila na zem a znovu, tedy alespoň načas, se zamilovala, než vytáhla do války. Je to také příběh o mnoha jiných džinech, mužských i ženských, létajících i plazivých, dobrých, zlých i takových, kteří se o morálku nestarají, a o době krize, době vymknuté z kloubů, jíž říkáme doba podivna a která trvala dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí, což v součtu znamená tisíc a jednu noc. A ano, od oněch časů již uběhlo dalších tisíc let, ale tehdejší doba nás všechny jednou provždy změnila. Zda k lepšímu či horšímu, to rozhodne až naše budoucnost.

V roce 1195 byl velký filozof Ibn Rušd, bývalý kádí neboli soudce v Seville a poslední dobou osobní lékař Abú Júsufa Jakúba v jeho domovské Córdobě, formálně zavržen a zostuzen pro své liberální myšlenky, jež byly pro stále mocnější berberské fanatiky, kteří se arabským Španělskem šířili jako mor, zcela nepřijatelné, a poslán do vyhnanství do vesničky Lucena nedaleko svého rodného města, vísky plné Židů, kteří už si nemohli říkat Židé, neboť předchozí vládnoucí dynastie al-Andalúsu, Almorávidé, je přinutila konvertovat k islámu. Ibn Rušd, filozof, který už nesměl šířit své myšlenky a jehož dílo bylo zakázáno a knihy spáleny, se mezi Židy, kteří si nemohli říkat Židé, okamžitě cítil jako doma. Byl oblíbencem chalífa současné vládnoucí dynastie, Almohadů, jenže oblíbenci vycházejí z módy a Abú Júsuf Jakúb připustil, aby fanatici velkého znalce Aristotela vypudili z města.

Filozof, který nemohl hlásat svou filozofii, žil v úzké nedlážděné ulici ve skromném domku s malými okny a velmi ho tížil nedostatek světla. Otevřel si v Luceně lékařskou praxi a pověst bývalého lékaře samotného chalífa mu získala pacienty; všechny své úspory pak použil k tomu, aby získal skromný podíl na trhu s koňmi a financoval výrobu velkých kameninových džbánů, v nichž Židé, kteří už si nemohli říkat Židé, uchovávali a prodávali olivový olej a víno. Jednoho dne krátce po začátku vyhnanství se na jeho prahu objevila dívka stará asi šestnáct jar s líbezným úsměvem na rtech, neklepala ani ho jinak nerušila v přemýšlení, jen stála a trpělivě čekala, až si jí všimne a pozve ji dál. Sdělila mu, že právě osiřela, nemá žádný příjem, ale nechce pracovat v nevěstinci, a že se jmenuje Dunjá, což neznělo jako židovské jméno, protože židovským jménem si říkat nesměla, a jelikož byla negramotná, neuměla ho napsat. Řekla mu, že to jméno jí dal jeden pocestný, že prý je řeckého původu a znamená „svět“, což se jí zalíbilo. Ibn Rušd, překladatel Aristotela, jí to nevyvracel, neboť věděl, že to slovo opravdu znamená „svět“ hned v několika jazycích, a nechtěl vypadat jako pedant. „Proč ses pojmenovala po světě?“ zeptal se jí. Dívka se mu zahleděla do očí a odpověděla: „Protože přivedu na svět velký počet potomků a ti, kteří ze mě vzejdou, se rozšíří po celém světě.“

Ibn Rušd se jakožto rozumově založený člověk nedovtípil, že Dunjá je nadpřirozená bytost, džinka, příslušnice rodu džinů: urozená princezna tohoto rodu na pozemské dobrodružné výpravě, hnaná vášnivým zaujetím pro lidské muže, zvlášť ty velmi nadané. Vzal ji pod svou střechu jako hospodyni a milenku a ona mu v nočním tichu šeptala do ucha své „pravé“ – tudíž falešné – židovské jméno, jež bylo jejich tajemstvím. Jak ve svém proroctví naznačila, byla neobyčejně plodná. V následujících dvou letech, osmi měsících a osmadvaceti dnech a nocích třikrát otěhotněla a pokaždé přivedla na svět hned několik dětí – nejméně sedm a jednou dokonce jedenáct či možná devatenáct, protože záznamy jsou neurčité a nepřesné. Všechny děti po ní zdědily její nejcharakterističtější rys: chyběly jim ušní lalůčky.

Obálka Rushdieho amerického vydání.
Kdyby byl Ibn Rušd zběhlý v okultních vědách, uvědomil by si, že jeho děti nejsou potomky lidské matky, jenže byl příliš ponořen do vlastního nitra. (Někdy si říkáme, že měl – spolu s celými našimi dějinami – vlastně štěstí, že ho Dunjá milovala pro jeho ostrovtip, neboť svým přílišným sobectvím by jen těžko v někom dokázal probudit lásku.) Filozof, který nemohl filozofovat, se bál, že jeho děti po něm zdědí smutné dary, jež mu byly zároveň pokladem i prokletím. „Tenkou kůži, prozíravost a prostořekost,“ vyjmenoval je, „a tím pádem budou příliš citlivé, budou vidět příliš jasně a mluvit příliš otevřeně. Budou zranitelné vůči světu, který se považuje za nezranitelný, pochopí jeho proměnlivost, byť sám se považuje za neměnný, dříve než ostatní vycítí, co přijde, poznají, že na bránu přítomnosti se sápe barbarská budoucnost, zatímco ostatní lpějí na zchátralé, prázdné minulosti. Budou-li mít naše děti štěstí, zdědí jen tvoje uši, ale jelikož jsou nepochybně i moje, budou si bohužel nejspíš příliš brzy myslet a slyšet příliš mnoho včetně toho, co je myslet si a slyšet zapovězeno.“

„Vyprávěj mi nějaký příběh,“ dožadovala se Dunjá často v posteli v prvních dnech jejich soužití. Ibn Rušd rychle přišel na to, že navzdory zdánlivému mládí umí být jak v posteli, tak mimo ni náročná a umíněná. Byla proti němu jako pouhý ptáček nebo píďalka, ale často měl pocit, že je v ní víc síly než v něm samém. Byla radostí jeho stáří, energii od něj však vyžadovala v míře, jaké byl jen těžko dlouhodobě schopen. Ve svém věku toužil v posteli někdy jen spát, ale Dunjá v jeho přání zdřímnout si spatřovala projev nepřátelství. „Když se budeš celou noc milovat,“ přemlouvala ho, „budeš se cítit odpočatější, než kdybys celé hodiny prochrápal jako kanec. To ví přece každý.“ Ve svém věku už se do stavu požadovaného pro sexuální akt nedostával snadno, zvlášť několik nocí po sobě, ale ona v jeho stařeckých potížích se vzrušením viděla jen důkaz toho, že ji nemiluje. „Když tě žena přitahuje, jde to přece samo,“ tvrdila, „kolik nocí chceš. Já jsem nadržená pořád a můžu se milovat donekonečna, žádnou stopku v sobě nemám.“

Když zjistil, že její tělesný žár lze uhasit vyprávěním, trochu se mu ulevilo. „Vyprávěj mi nějaký příběh,“ vybídla ho, stulila se mu do podpaží a on si s rukou položenou na její hlavě pomyslel, dobrá, dnes večer mám pokoj, a jal se jí kousek po kousku představovat příběh svého myšlení. Používal slov, která mnohé z jeho současníků šokovala, včetně „rozumu“, „logiky“ a „vědy“, což byly tři pilíře jeho úvah, ideje, jež přivedly jeho knihy na hranici. Ta slova v Dunje probouzela obavy, ale strach ji vzrušoval, a tak se k němu přitulila blíž a řekla: „Drž mi hlavu, když už do ní naléváš svoje lži.“

V jeho nitru zela hluboká, smutná rána, protože měl za sebou porážku: s mrtvým Peršanem al-Ghazálím z Túsu, protivníkem, který byl už pětaosmdesát let po smrti, prohrál svou životní bitvu. Al-Ghazálí napsal před sto lety knihu nazvanou Vyvrácení filozofů, v níž napadl řecké myslitele, jako byl Aristoteles či novoplatonici, a jejich spojence, Ibn Rušdovy slavné předchůdce Ibn Sínu a al-Fárábího. Al-Ghazálího postihla v jedné chvíli krize víry, ale pak se opět stal největší metlou filozofie v dějinách. Filozofie není schopna dokázat existenci Boha, poškleboval se, ani to, že není možné, aby existovali dva bohové. Filozofie věří v nevyhnutelnost příčiny a následku, čímž zeslabuje moc Boha, který by mohl, pokud by si zamanul, snadno změnit následky a zeslabit účinnost příčin.

„Co se stane,“ zeptal se Ibn Rušd Dunji, když je obestřelo noční ticho a mohli hovořit o zakázaných věcech, „dostane-li se zapálený klacík do kontaktu s klubkem bavlny?“

„Bavlna samozřejmě vzplane,“ odpověděla.

„A proč se tak stane?“

„Protože tak to je,“ odvětila, „oheň olízne bavlnu a ta se stane jeho součástí, tak to prostě chodí.“

„Přírodní zákony,“ dodal, „příčina má svůj následek,“ a její hlava pod jeho něžným dotykem přikývla.

„Nesouhlasil,“ pokračoval Ibn Rušd a ona věděla, že má na mysli al-Ghazálího, svého přemožitele. „Prohlásil, že bavlna začne hořet, protože to Bůh chce, protože v božím vesmíru je jediným zákonem boží vůle.“

„Takže kdyby Bůh chtěl, aby bavlna oheň uhasila, kdyby chtěl, aby se oheň stal součástí bavlny, dokázal by to?“

„Ano,“ přikývl Ibn Rušd. „Podle toho, co al-Ghazálí napsal, by to Bůh dokázal.“

Zamyslela se. „To je hloupost,“ řekla nakonec. I ve tmě ucítila, že mu ústa ve vousaté tváři zkřivil odevzdaný úsměv, v němž se mísil cynismus s bolestí. „Řekl by, že to je pravá víra,“ dodal na vysvětlenou, „a že nesouhlasit s tím by bylo… nekonzistentní.“

„Takže když si Bůh zamane, stát se může cokoliv,“ dodala. „Člověk by se mohl třeba přestat dotýkat nohama země a začal by chodit ve vzduchu.“

„Zázrak se stane tehdy,“ poznamenal Ibn Rušd, „když Bůh prostě změní pravidla hry, a nerozumíme-li tomu, pak jen proto, že Bůh je v zásadě nepopsatelný, což znamená, že je nad naše chápání.“

Znovu se odmlčela. „Předpokládejme, že předpokládám,“ pravila po chvíli, „že Bůh neexistuje. Předpokládejme, že bys mi vnutil předpoklad, že ‚rozum‘, ‚logika‘ a ‚věda‘ v sobě mají kouzlo, které činí Boha zbytečným. Je možné předpokládat, že by takový předpoklad vůbec byl možný?“ Cítila, jak ztuhl. Teď svými slovy naháním strach jemu, napadlo ji, a jistým zvláštním způsobem ji to potěšilo. „Ne,“ odsekl stroze. „To by byl opravdu hloupý předpoklad.“

Sám napsal knihu Vyvrácení vyvrácení, v níž al-Ghazálímu odpovídal, třebaže je dělilo sto let a tisíce mil, ale i navzdory kousavému názvu zůstal vliv mrtvého Peršana neotřesen a nakonec to byl Ibn Rušd, kdo se dočkal potupy a jehož kniha skončila na hranici, kde ji strávil oheň, protože k tomu Bůh v danou chvíli prostě dal svolení. V celém svém díle se snažil nalézt soulad mezi slovy „rozum“, „logika“ a „věda“ a slovy „Bůh“, „víra“ a „Korán“, ale neuspěl, přestože s nesmírnou obratností argumentoval z pozice laskavosti, poukazuje prostřednictvím citátu z Koránu na to, že Bůh musí existovat kvůli zahradě pozemských potěšení, již poskytl lidstvu: A nesesíláme snad prostřednictvím dešťových mračen hojnost vody, abychom z ní dali vyrůst obilí a rostlinám i hustě zarostlým zahradám? Byl náruživým amatérským zahradníkem a měl dojem, že argument z pozice laskavosti dokazuje jak existenci Boha, tak jeho v podstatě laskavou, svobodomyslnou povahu, ale vyznavači krutějšího Boha ho porazili. Teď lehával, nebo v to aspoň věřil, s konvertovanou Židovkou, kterou zachránil před nevěstincem a jež mu uměla nahlížet do snů, v nichž se s al-Ghazálím přel jazykem nesmiřitelných, jazykem horlivosti zacházejícím až do krajnosti, který by ho v bdělém stavu odsoudil do rukou kata.

Zatímco Dunjá kynula a přiváděla v malém domku na svět jedno dítě za druhým, ubývalo v něm prostoru pro Ibn Rušdovy exkomunikované „lži“. Jejich intimní chvilky polevily a vystřídaly je potíže s penězi. „Pravý muž se staví k důsledkům svých činů čelem,“ vyčítala mu, „zvlášť když věří v příčinu a následek.“ Jenže vydělávání peněz nikdy nepatřilo k filozofovým silným stránkám. Obchod s koňmi byl zrádný, plný lichvářů, a zisky byly mizivé. Na trhu se džbány panovala silná konkurence, ceny byly nízké. „Účtuj víc svým pacientům,“ radila mu popuzeně. „Měl bys něco vytěžit ze svého někdejšího věhlasu, i když ten je dnes poněkud zašlý. Co jiného ti zbývá? Nestačí být jen stvůrou, která plodí děti. Uděláš děti, přivedeš je na svět, musíš je nakrmit. V tom je ‚logika‘. To dá ‚rozum‘.“ Dobře věděla, jaká slova proti němu použít. „Neudělat to,“ vzkřikla vítězoslavně, „je známkou nekonzistentnosti.“

(Džinové mají v oblibě zlato, drahokamy a další třpytivé věci a často ukrývají své poklady v podzemních jeskyních. Proč tedy princezna džinů nevykřikla u vchodu do jeskyně s poklady Otevři se a šmahem jejich finanční problémy nevyřešila? Protože si zvolila lidský život a partnerství jako „lidská“ manželka lidského stvoření, a byla touto volbou vázána. Odhalit před milencem svou pravou povahu v této pozdní fázi by znamenalo odhalit něco jako zradu či lež dřímající v jádru jejich vztahu. A tak zůstala zticha a bála se, aby ji Ibn Rušd neopustil. Nakonec to stejně udělal; ze svých vlastních lidských pohnutek.)

Existovala perská kniha s názvem Hazár afsána neboli Tisíc vyprávění, která byla přeložena do arabštiny. V arabské verzi bylo příběhů méně než tisíc, ale jejich děj se odehrával během tisíce nocí, či spíš, protože sudá čísla jsou ošklivá, během tisíce a jedné noci. Ibn Rušd tu knihu nikdy neviděl, ale několik příběhů vyslechl u dvora. Zalíbil se mu ten o rybáři a džinovi, ani ne tak kvůli fantastickým prvkům (džin z lampy, kouzelné mluvící ryby, začarovaný princ s tělem napůl z mramoru), jako spíš svou řemeslnou krásou, tím, jak se jednotlivé příběhy prolínaly s jinými a měly v sobě ukryté další, takže ve vyprávění se zrcadlil skutečný život, pomyslel si Ibn Rušd, ve kterém jsou všechny naše příběhy součástí příběhů jiných a všechny zapadají do rozsáhlejších, velkolepějších vyprávění, jež jsou součástí dějin našich rodin, zemí a víry. Ještě krásnější než příběhy v příbězích bylo ústřední vyprávění o vypravěčce, princezně Šahrazád, která příběhy vykládala krutému manželovi, aby se vyhnula popravě. Příběhy vyprávěné proto, aby čelily smrti, aby zcivilizovaly barbara. A v nohách manželské postele seděla Šahrazádina sestra, vzorná posluchačka, a dožadovala se dalšího a dalšího a ještě jednoho příběhu. Právě podle této sestry jménem Dunjázád pojmenoval Ibn Rušd zástupy dětí, jež vycházely z lůna jeho milenky Dunji: „To, co do tohoto domku nevpouští ani paprsek světla a nutí mě vybírat od pacientů, churavějících a nemocných Luceňanů, lichvářské poplatky, je příchod Dunjázádu neboli Dunjina rodu, Dunjovců, což v překladu znamená lidé světa.“

Dunji se to hluboce dotklo. „Chceš říct,“ ohradila se, „že jen proto, že nejsme sezdaní, nemohou naše děti nést otcovo jméno?“ Ibn Rušdova ústa zkřivil posmutnělý úsměv. „Je lepší, když budou známy pod jménem Dunjázád,“ namítl, „které v sobě nese svět a jež svět nesoudí. Jako Rušdovci by do dějin automaticky vešli se znamením na čele.“ Dunjá o sobě začala mluvit jako o Šahrazádině sestře a stejně jako ona se dožadovala dalších příběhů, jen s tím rozdílem, že její Šahrazád byl muž, její milenec a nikoli bratr, a některé z jeho příběhů by jim oběma mohly přinést smrt, kdyby z jejich potemnělé ložnice náhodou unikly. Byl cosi jako anti-Šahrazád, sdělila mu Dunjá, přesný opak vypravěčky z Tisíce a jedné noci: ta si svými příběhy život zachránila, kdežto ty jeho jej na životě ohrožují. Pak ale chalíf Abú Júsuf Jakúb vyhrál válku, když dosáhl u Alarcosu na řece Guadianě svého největšího vojenského vítězství nad křesťanským králem Alfonsem VIII. Kastilským. Po této bitvě, v níž jeho jednotky pobily na sto padesát tisíc kastilských vojáků, dobrou polovinu křesťanské armády, si dal jméno al-Mansúr, Vítězný, se smělostí hrdinského přemožitele ukončil vládu fanatických Berberů a povolal Ibn Rušda zpátky ke dvoru.

Starému filozofovi smyli z čela znamení hanby a ukončili jeho vyhnanství; byl rehabilitován, omilostněn a se slávou se vrátil na bývalé místo dvorního lékaře do Córdoby, k čemuž došlo dva roky, osm měsíců a osmadvacet dní a nocí od začátku vyhnanství, což znamenalo tisíc dní a nocí a jeden den a jednu noc navíc; a Dunjá byla samozřejmě opět těhotná a on ji samozřejmě nepojal za manželku, jejím dětem nikdy nepředal své jméno a ji s sebou nevzal k almohadskému dvoru, a tak se vytratila z dějin, které si vzal s sebou spolu se svými taláry, bublajícími křivulemi a rukopisy, některými vázanými, jinými ve svitcích, rukopisy jiných autorů, neboť jeho vlastní byly spáleny, přestože mnohé z nich se zachovaly, svěřil se jí, v jiných městech, v knihovnách přátel a na místech, kde je ukryl v očekávání dne, kdy upadne v nemilost, neboť moudrý muž je vždycky připraven na nepřízeň osudu, ale je-li jaksepatří skromný, jeho přízeň ho překvapí. Odešel, aniž by dojedl snídani nebo se rozloučil, a ona mu nevyhrožovala, nevyjevila svou pravou povahu ani sílu, již v sobě skrývala, neřekla, vím, co říkáš ze spaní, když předpokládáš něco, co je hloupé předpokládat, když se přestáváš snažit usmířit nesmiřitelné a pronášíš strašlivou, fatální pravdu. Nechala dějiny, aby ji opustily, a nesnažila se je zadržet, tak jako když děti sledují slavnostní přehlídku, uloží si ji do paměti, promění ji v cosi nezapomenutelného, přisvojí si ji; a dál ho milovala, přestože ji tak lehce opustil. Byl jsi mi vším, chtěla mu říct, byl jsi mým sluncem i měsícem, a kdo mi teď bude držet hlavu, kdo mě bude líbat na rty, kdo bude otcem mých dětí, jenže on byl velkým mužem předurčeným pro dvorany nesmrtelných a tihle uvřeštění spratci byli pouhý odpad, který po sobě zanechal.

Jednoho dne, zamumlala k nepřítomnému filozofovi, jednoho dne dlouho po tom, co zemřeš, se budeš chtít ke své rodině přihlásit, a já, přízrak tvé manželky, ti to přání splním, i když jsi mi zlomil srdce.

Traduje se, že načas ještě mezi lidmi zůstala, možná v marné naději, že se k ní vrátí, a že jí nadále posílal peníze, že ji snad i čas od času navštívil a že obchodování s koňmi pověsila na hřebík, i když pokračovala se džbány, ale teď, když nad jejím domem navždy zapadlo slunce a měsíc dějin, její příběh prostoupily stíny a tajemno, a možná je pravda, co se říká, že po Ibn Rušdově smrti se k ní jeho duch vrátil a zplodil s ní další děti. Proslýchá se také, že jí Ibn Rušd přinesl lampu s džinem, který byl pak otcem jejích dětí narozených poté, co ji filozof opustil – z čehož je patrné, jak snadno dokážou fámy převrátit věci vzhůru nohama. A říká se i to, již ne v dobrém, že opuštěná žena k sobě vzala každého muže, který jí byl ochoten platit nájem, a každý z nich jí zanechal další řadu potomků, takže Dunjázád, Dunjini potomci, nebo alespoň někteří či mnozí z nich, už nebyli Ibn Rušdovi levobočci; v očích většiny lidí se z jejího příběhu stala přerušovaná čára, jeho písmena se rozpila do nesmyslných tvarů, neschopná odhalit, jak dlouho žila a jak, kde nebo s kým, či kdy a jak – a zda vůbec – umřela.

Nikdo nepostřehl ani nedbal na to, že se jednoho dne pootočila, proklouzla skulinou v našem světě a vrátila se do Parístánu, jiné reality, snového světa, z něhož se džinové pravidelně vynořují, aby obtěžovali či oblažovali lidstvo. Obyvatelům Luceny připadalo, že se rozplynula, možná v ohni bez kouře. Poté co náš svět opustila, se počet těch, kdo přišli ze světa džinů do toho našeho, zmenšil a pak nadlouho přestali přicházet nadobro a skuliny ve světě zarostly nezáživným plevelem zvyklostí a trnitými keři suchopáru, až se nakonec zavřely úplně a naši předkové byli ponecháni vlastnímu pinožení bez prospěchu či prokletí kouzel.

Dunjiny děti se však měly k světu. Tolik říct můžeme. A když byli o téměř tři století později Židé, dokonce i ti, co si tak nemohli říkat, ze Španělska vyhnáni, nasedli potomci Dunjiných dětí v Cádizu a Palos de Moguer na loď, překonali Pyreneje, odlétli na kouzelných kobercích nebo na obřích vázách tak jako džinové, k nimž patřili, překročili světadíly, přepluli sedmero moří, zdolali vysoké hory, přeplavali mohutné řeky, spustili se do hlubokých údolí a nalezli útočiště a bezpečí, kde se dalo, a rychle jeden na druhého zapomněli nebo na sebe vzpomínali tak dlouho, jak to jen šlo, a pak zapomněli, nebo nezapomněli nikdy, stali se rodinou, která přestala být skutečnou rodinou, kmenem, který přestal být skutečným kmenem; mnozí z nich po staletích, neznalí svého nadpřirozeného původu a nedbalí historie nucené konverze Židů, přijali každou a zároveň žádnou víru, z některých se stali zbožní fanatici, zatímco z jiných přezíraví bezvěrci; rodina bez domova, zato s příbuznými na každém místě, vesnice bez jasného místa určení, ale vinoucí se každým místem na zemi jako rostliny bez kořenů, mech, lišejník nebo popínavé orchideje, jež nedokážou samy stát a musejí se opřít o druhé.

Dějiny bývají kruté k těm, kteří je opustí, a stejně kruté umějí být k těm, kteří je tvoří. Ibn Rušd zemřel (stářím, jak se obecně soudí) na cestě do Marrákeše ani ne rok po své rehabilitaci a nedočkal se vzestupu svého věhlasu a jeho rozšíření za hranice vlastního světa do světa bezvěrců, v němž jeho aristotelovské komentáře položily základy pozoruhodné obliby jeho velkého předchůdce a staly se úhelnými kameny filozofie bezbožných bezvěrců zvané saecularis, což znamená myšlenku, jež se zrodí jednou za saeculum, jednu epochu světa, nebo snad myšlenku na celé věky, a byly věrným obrazem a ozvěnou myšlenek, které pronášel pouze ve snu. Možná že jako zbožný člověk by nebyl potěšen tím, jaké místo mu dějiny přisoudily, neboť je paradoxní, stane-li se věřící inspirací myšlenek, k nimž není víry třeba, a ještě paradoxnější, zvítězí-li něčí filozofie za hranicemi jeho vlastního světa, zatímco v něm samém je poražena, protože ve světě, který Ibn Rušd znal, se množili a království zdědili potomci jeho mrtvého protivníka al-Ghazálího, zatímco jeho vlastní levobočci zanechali jeho zapovězené jméno na místě a rozprchli se, aby zalidnili zeměkouli. Velká část přeživších skončila na velkém severoamerickém kontinentu a mnozí další na velkém jihoasijském subkontinentu díky fenoménu „shlukování“, který je součástí záhadné nelogičnosti nahodilé distribuce; řada z nich pak postupovala dál na západ a na jih po celé Americe a na sever a západ z onoho velkého kosočtverce u paty Asie a nakonec do každé země světa, neboť o Dunjázádu platí, že kromě nezvyklých uší mají všichni jeho příslušníci také neklidné nohy. A Ibn Rušd byl sice po smrti, ale jak uvidíme, v polemice se svým sokem pokračoval i poté, protože debatám velkých myslitelů nikdy není konec, debata sama je nástrojem k tříbení mysli, nástrojem ze všech nejostřejším, zrozeným z lásky k vědění – filozofie.


Salman Rushdie: Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (Two Years Eight Months and Twenty-Eight Months). Vydalo nakladatelství Paseka, 2016. Překlad Barbora Punge Puchalská, 336 stran. ISBN: 978-80-7432-716-2.

Žádné komentáře:

Okomentovat